Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem zjistil, že moje přítelkyně váží víc než já.
Vyjela si na kole a já jsem se doma díval na fotbal a probíral se časopisy na jejím stolku, až jsem narazil na zápisníček s nadpisem "Strážci váhy" - sešitek o velikosti dlaně, kam si zaznamenávala, co snědla, co hodlá jíst druhý den a jestli vypila svých osm sklenic vody denně. Bylo tam její jméno. Její identifikační číslo. A její váha. Jsem příliš džentlmen, abych ji tady vyzradil. Stačí, když řeknu, že mi to číslo vyrazilo dech.
Věděl jsem, že C. je velká. Rozhodně větší než kterákoliv z žen, jež jsem viděl v televizi poskakovat v plavkách nebo se komíhat jako rákosí v situačních komediích a nemocničních seriálech. Rozhodně větší než kterákoliv z žen, s nimiž jsem chodil před ní.
Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohly přitahovat kypré ženy, ale C. mi hned při prvním setkání učarovala svou duchaplností, smíchem, jiskřičkami v očích. Pokud jde o její tělo, usoudil jsem, že se s ním snad naučím žít.
Ramena měla stejně široká jako já, ruce skoro stejně velké a od poprsí po břicho, od hýždí po ustupující úbočí stehen byla samá sladká a teple pohostinná křivka. Byla jako bezpečný přístav. Když jsem ji objal, měl jsem dojem, že se vracím domů.
Vyrazit si s ní někam už nebylo tak příjemné. Možná jsem příliš nasáklý společenským diktátem, který určuje, co by si měli přát muži a jak by měli vypadat ženy, ale spíš to bylo jejím chováním. Byla horlivým pěšákem ve válce proti vlastnímu tělu, ale se svými pěti stopami a deseti palci, s postavou zadáka a hmotností, která by ji zajistila místo na soupisce profesionálního fotbalového týmu, se C. nemohla udělat neviditelnou.
Já však vím, že kdyby to možné bylo - kdyby ji neustále choulení se, hrbení a neforemné černé haleny mohly vymazat z fyzického světa, v tom okamžiku by odešla. Věci, které jsem já miloval, její velikost, rozložitost, její šťavnatá, sukulentní podstata, jí nepůsobily ani špetku radosti.
Přestože jsem jí nesčíselněkrát řekl, že je krásná, vím, že mi nikdy nevěřila. Přestože jsem jí nesčíselněkrát řekl, že na tom nezáleží, věděl jsem, že jí na tom záleží. Já jsem byl osamoceným hlasem, hlas světa byl zvučnější. Vnímal jsem její stud jako něco hmatatelného, co kráčelo vedle nás po ulici, krčilo se mezi námi v kině, svinuté do klubíčka čekalo, až někdo pronese slovo, které pro ni bylo tím nejsprostším na světě: tlustá.
Věděl jsem, že to není paranoia. Znovu a znovu slýcháte, že jedinou přijatelnou zaujatostí v našem politicky korektním světě je zaujatost proti tlouštce, že tlustí lidé jsou bezpečnými terči. Zkuste chodit s majestátní ženou a přesvědčíte se, že je to pravda. Uvidíte, jak se na ni lidé dívají a jak se dívají na vás, protože jste s ní. Budete jí chtít koupit prádlo k Valentýnovi a zjistíte, že velikosti končí tam, kde ona začína zvažovat, jestl by jí prádlo nebylo. Kdykoliv ji vezmete do restaurace, budete svědky jejího trýznivého váhání mezi tím, na co má chuť a co by si sama povolila, a mezi tím, co si může dovolit dát na veřejnosti.
A co si může dovolit říct.
Vzpomínám si, že když propukla aféra s Monikou Lewinskou, napsala C. do novin, kde pracuje, vášnivou obhajobu stážistky v Bílem domě oklamané Lindou Trippovou z Washingtonu a ještě podleji oklamané kamarádkami v Beverly Hills, které snaživě prodaly novinářům z Inside Edition a People své vzpomínky na Moniku ze školních let. Když článek vyšel, dostala C. spoustu odporných ohlasů včetně dopisu od jednoho mladíka, který začínal: "Podle toho, co jsi napsala můžu říct, že máš nadváhu a že tě nikdo nemá rád." A právě ten dopis, to slovo ji trápilo víc, než cokoli jiného, co kdy kdo řekl. Zdálo se, že byla-li pravdivá část o nadváze, bude pravdivé i tvrzení, že ji nikdo nemá rád. Jako by být podobná Lewinské bylo horší než být proradná, nebo dokonce slabomyslná. Jako by být tlustý se téměř rovnalo zločinu.
Miloat ženu při těle je hrdinský, ale možná tak trochu donkichotský čin. Protože když jsem miloval C., chápal jsem, že miluju někoho, kdo nevěří, že si zaslouží něčí lásku.
Nyní je konec a nevím, kam nasměrovat svůj hněv. Zda proti světu, který C. vnutil její pocity vůči svému tělu - ne, vůči sobě samé - i pochybnosti, zda může být pro někoho přitažlivá. Zda proti C., že nebyla dost silná, aby se přenesla přes to, co jí svět namlouvá. Nebo zda proti sobě, že jsem ji neměl dost rád, abych ji přiměl si věřit.
(zdroj: Jennifer Weiner: "Dobrý" v posteli, Praha, Metafora 2001, str.21-23)
